Jak mě fotografie našla a nepustila

Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu fotografem. Vyrůstala jsem v prostředí, kde byla profese fotografa považována za něco bohémského a nejistého. Dlouho jsem se držela při zemi. A pak si mě fotografie našla – a nepustila.

Ve čtrnácti jsem navštívila svého otce, se kterým jsem nevyrůstala. Zeptal se mě, co bych si přála. Tehdy jsem dostala svůj první fotoaparát. Nepocházím z uměleckého prostředí, proto jsem mnoho let fotografovala jen jako nadšený milovník rodinných okamžiků.

V dospělosti se ale všechno změnilo. Začala jsem se o fotografii a umění zajímat víc. Pochopila jsem, že fotografie není jen o zachycení okamžiku. Může nést estetické i významové vrstvy, vyprávět příběhy a otevírat nové perspektivy při poznávání světa i sebe.

A Pak jsem objevila opavský Institut tvůrčí fotografie který už více než 30 let formuje českou i zahraniční fotografickou scénu. Věděla jsem, že tam chci patřit. Tolik výjimečných lidí na jednom místě – to byl sen.

Dostat se tam nebylo jednoduché. Přijímací zkoušky byly náročné a samotná výuka ještě víc. Na začátku vám všichni ukazují, jak pohodové studium je. Ale když máte děti, práci a přitom musíte tvořit nové projekty a učit se testy z techniky či historie fotografie, skutečně se zapotíte. Obzvlášť na konci ročníku, kdy každý z nás prožíval neklidné období.

Na začátku studia jsem navíc odešla z práce a otevřela si vlastní ateliér. Fotila jsem portréty, produktovou fotografii a tvořila grafický design. Když se ohlédnu zpět, jsem na sebe neskutečně pyšná. Nikdy jsem se nevzdala. I když to bylo těžké, vždy jsem se zvedla a kráčela malými krůčky vpřed.

Každý den děkuji za to, že jsem si mohla splnit své fotografické sny – a díky tomu začít snít ještě ve větším formátu.

Tímto webem začínám novou cestu. Už se neskrývám za vlastním ateliérem, ale otevírám se světu i novým výzvám.

S láskou a pokorou přijímám vše, co přijde.