Má cesta do indického města Dharamsala, aneb jak jsem se zúčastnila kurzu buddhismu v meditačním centru Tushita.
Dharamsala je výjimečné místo. Právě sem se po tibetském povstání v roce 1959 uchýlila část tibetských uprchlíků v čele s Jeho Svatostí 14. dalajlamou, který zde dodnes sídlí. V okolí Dharamsaly tak vznikla jedna z největších tibetských komunit mimo Tibet. Dodnes se zde Tibeťané snaží uchovat svůj jazyk, kulturu, tradice a duchovní dědictví.
Příběh Tibetu ale není pouze příběhem politického konfliktu. Je v něm ukryto mnohem víc – otázka identity, svobody, víry, odvahy a schopnosti uchovat si vlastní kulturu i ve chvílích obrovského tlaku. A ani dnes není tento příběh uzavřený. Mnoho Tibeťanů stále upozorňuje na omezení kulturních a náboženských svobod.
Proč mě ale toto místo tolik fascinuje, nespočívá pouze v jeho historii. Je ukryto ještě v něčem hlubším – v jeho duchovní atmosféře a spojení s buddhistickou tradicí.
Právě tady jsem se před rokem zúčastnila desetidenního kurzu buddhismu, který po většinu času probíhal v naprostém tichu. Upřímně jsem vůbec netušila, co mě čeká. Jen jsem poslechla svůj vnitřní hlas a přihlásila se.
A pak přišla vlna událostí, uvědomění a emocí, které mě provázejí dodnes.
Kurzy buddhismu pravidelně pořádá meditační centrum Tushita, kam přijíždějí lidé z celého světa s jediným cílem – poznat více sami sebe. A právě tady jsem začala mnohem víc chápat, proč mě buddhismus tolik fascinuje. Ne ani tak jako náboženství, ale především jako filozofie a duchovní tradice, která klade velký důraz na osobní odpovědnost. Neříká nám jednoduše, co je správně a čemu máme věřit. Naopak nás vede k tomu, abychom se ptali, pochybovali, pozorovali sami sebe a hledali vlastní odpovědi. Protože to, co považujeme za pravdu, je často mnohem subjektivnější, než si připouštíme. Dokonce ani vědecká fakta nemusí být pravdou navěky – s novými poznatky a technologiemi můžeme zjistit, že to, co jsme včera považovali za nezpochybnitelný fakt, dnes už neplatí. A to je podle mě naprosto normální součást lidského poznávání.
Oproti tomu některá náboženství staví na přesvědčení, že existuje jedna jediná pravda, kterou bychom měli přijmout. Upřímně věřím, že mnoha lidem taková víra skutečně pomáhá zorientovat se ve vlastních myšlenkách i obavách. Na druhou stranu se ale také často stává nástrojem kontroly a manipulace. A to už se mi tolik nelíbí.
Pokud neznáte příběh Buddhy, doporučuji si ho přečíst — není složitý a je především velmi inspirativní. Vůbec tím neříkám, že máte začít praktikovat buddhismus. Jen vám to může otevřít jiné obzory a možná vám to pomůže započít cestu k pravdě, která dává smysl právě vám.
A jaký že byl samotný kurz?
Často se v životě stává, že si jdeme pro jedno poznání a získáme úplně jiné. A přesně to se mi stalo v Indii. Moje cesta k buddhismu začala už šest let před touto cestou, ale došlo mi to právě v Tushitě. Nebyla jsem tam proto, abych objevila nové poznání. Přijela jsem tam, abych pochopila, že část buddhistického způsobu uvažování už v sobě dávno mám, jen jsem to takto nikdy nenazývala.
Má cesta začala po rozvodu, kdy jsem propadla depresím a řešila, co dál. Právě tenkrát jsem se začala ptát, jaký je smysl mého života a proč tady jsem. A právě tehdy jsem se poprvé setkala se smrtí. Od té doby už to pro mě není strašák, ale stará přítelkyně, která na mě dohlíží. Tehdy mě přijetí smrti osvobodilo. A začala jsem novou kapitolu svého života, ve které jsem konečně začala poznávat sama sebe. Právě v Tushitě jsem si uvědomila, že jsem prošla podobnou cestou jako Buddha. Během šesti let jsem zpochybňovala vše, co vidím a slyším, a hledala jsem své vlastní odpovědi a významy. Proč existuje náboženství? Proč se lidé trápí? Proč se bojí být sami sebou? Co je pro nás štěstí? A mnoho dalšího.
Ne, neznamená to, že jsem Buddha nebo něco víc. Naopak. Znamená to, že při usilovné práci se svými emocemi jsme schopni — stejně jako Buddha — najít odpovědi, které budou dávat smysl právě nám. A pak se stane něco neuvěřitelného. Nebudeme řešit, co si o nás myslí okolí, nebudeme popírat sami sebe ani své strachy a začneme žít život, který bude patřit jen nám. V buddhismu se tomu říká vystoupit ze samsáry a já věřím, že to možné je. Jen to chce odvahu a víru — ne v konkrétní náboženství, ale především v sebe.
Kurzem nás překvapivě provázela buddhistka z Anglie. Bylo to nečekané, ale o to zajímavější. V průběhu dne jsme měli pravidelnou meditaci, výuku jako ve škole, odpolední čas sami se sebou a také povinnosti, které spadaly pod takzvanou karma jógu. Po dobu deseti dnů fungovalo přibližně 70 lidí různých národností a vyznání jako jedna komunita.
Pokud cítíte, že byste na chvíli potřebovali opustit svou současnou realitu, dopřát si čas jen sami pro sebe a zároveň se setkat s buddhistickou filozofií, návštěvu Dharamsaly a Tushity rozhodně doporučuji. Výuka v Tushitě probíhá v angličtině. A pokud anglicky neumíte, ale přesto cítíte, že vás Dharamsala volá, ráda pojedu s vámi jako váš průvodce. Nejen že vám ukážu místa, která nejsou úplně známá, ale můžeme se společně podívat i na to, co právě prožíváte, vaše emoce nebo otázky, které si v životě kladete. Dharamsala pro mě totiž není jen místo, které stojí za to vidět. Je to místo, které může něco otevřít i ve vás.
Komentáře