Strach jako náš ochránce i brzda — v profesním i osobním životě

V době, kdy jsme jako lidé řešili především své fyzické přežití, se nám strach jistě hodil. Právě díky němu jsme zůstávali v bezpečí a vyhýbali se predátorům, kteří nás považovali za večeři. Jenže doba se změnila, ale náš strach s námi stále zůstal.

A nejen to. Historicky se nám podařilo ze strachu o holý život vytvořit absurdní strachy, které s reálným životem nemají nic společného. Co si pomyslí kolegové? Co když zklamu? Co když nebudu mít čas na svůj večerní seriál? Co když se nikomu nebudu líbit? Budu stále dost?

Psychologie ukazuje, že naše největší strachy se navíc často ani neuskuteční, a tak nejenže žijeme ve strachu, ale především v iluzi světa, ve kterém se ten náš strach už zhmotnil. Jenže tady nastává absurdismus, díky kterému místo vizualizace krásného života a lehké budoucnosti naše hlava neustále tvoří svět plný obav a nutí nás být neustále ve střehu. Naše myšlenky naši realitu skutečně formují, takže nás pak vlastně ani nepřekvapí, když nepříjemné věci začnou prosakovat do našeho skutečného života. A místo toho, abychom tento proces zastavili, se jen ujistíme, že jsme měli pravdu a život je jednoduše takový — trpký, těžký a často velmi bolestivý.

Pokud jste viděli film Země zítřka od Disney, pak právě tady se tento paradox ukazuje celkem přesně. To, v co věříme, se s velkou pravděpodobností začne doopravdy dít. A ne, ne proto, že je to nevyhnutelné, ale protože na to nevědomě soustředíme svou pozornost a místo radosti ji začneme směřovat na průšvihy a nepříjemnosti. Ty tady samozřejmě budou taky, ale energie našeho žití se může zásadně změnit, když svou budoucnost budeme v myšlenkách formovat ne na základě strachů, ale na základě radostí, kterých je kolem nás stále dost.

A co když nás naše strachy přeci jen nechtějí nechat na pokoji? Znám jediný ověřený způsob, jak se zbavit strachu. Není jednoduchý, ale funguje — prožít ho. Zní to děsivě, ale naštěstí žijeme ve světě, kde naše myšlenky dokážou vyvolat velmi reálné emoční i tělesné reakce, a tak v tomto případě postačí strach prožít jen ve svých myšlenkách, ve své vizualizaci.

Dlouho jsem si myslela, že strach je strach a nic s tím neudělám, jenže pak jsem sama sebe začala zkoumat. Začalo to tím, že se mi nelíbil pocit, že mě něco ovládá a ovlivňuje, proto jsem se rozhodla své emoce zkoumat podrobněji. A tak jsem se začala ptát: Proč cítím strach? Čeho se bojím? Čeho se doopravdy bojím? A když jsem tomu začala věnovat větší pozornost, začaly přicházet odpovědi. Nebylo to hned, trvalo to roky. A když jsem nějaký strach nezpracovala hned, vracela jsem se k němu za nějakou dobu. Vždy, když jsem se k němu vrátila, své emoce a reakce jsem chápala čím dál víc.

Když moje strachy postupně odcházely, prázdné místo nahrazovalo sebevědomí a víra v sebe. Místo obav z budoucnosti nebo z konkrétní situace jsem začala důvěřovat životu, sobě i Vesmíru. A pak se v mém životě čím dál častěji objevovaly momenty, kdy se mi potvrzovalo, že jsem na správné cestě. A přitom jsem nefičela ani v ezo světě, ani neuctívala nějakého konkrétního Boha, jen jsem začala vědomě řešit své emoce.

A proč je zpracování vlastního strachu tak důležité? Protože náš strach ovlivňuje realitu, která přímo formuje naši budoucnost — a pak naše mysl vytváří limity a překážky, které nám nedovolí růst a plnit si své sny v takové míře, jak bychom si to přáli.

Přát si nový vztah, změnit si práci, přestěhovat se, říct jasně ne a nepřizpůsobovat se ostatním jen proto, že se bojíme být jiní, nebo si sami sobě upřímně říct, co v životě chceme, i kdyby to znělo nesmyslně. To vše si často blokujeme. A občas mám pocit, že naše strachy nás dovedly do fáze, kdy se často bojíme už samotného snění.

A já to chápu. Protože když se to nepovede, zklameme sami sebe a okolí potvrdíme, že měli pravdu. A nakonec se budeme muset vrátit zpět do ustrašeného světa dospělých. Ale co když ne?