Co nás rozlišuje od robotů a umělé inteligence? Emoce. A přesto často děláme, že jsou nám na obtíž.

Můj první vztah trval 17 let. Na dnešní dobu je to neuvěřitelné. Vždycky jsem říkala, že je to tím, že jsme oba dokázali spolu skvěle komunikovat. Dnes ale chápu i něco jiného. Dokázali jsme sdílet naše emoce a mluvit o nich, i když to často nebylo příjemné. Právě to mě můj exmanžel naučil, ale dochází mi to až teď.

Když žijete 17 let ve vztahu, kde je sdílení emocí „normální“, máte pocit, že s emocemi přece umí pracovat všichni. Po osmi letech od rozvodu ale můžu říct, že pravda je mnohem složitější.

Když jsme byli s mužem mladí a já se nafoukla jako žába, protože mi něco vadilo, dokázal mi vytvořit bezpečný prostor, ve kterém jsem si mohla svoje myšlenky rozebrat a vyřešit. A věřím, že to bylo oboustranné. Samozřejmě, že kvůli tomu také občas vznikaly konflikty, ale žili jsme v pravdivém vztahu, kde jsme jeden druhého doopravdy znali. Nejen jako nějakou představu o tom druhém, ale skutečně znali. A čím víc jsem poznávala také jeho slabé stránky, tím víc jsem se do něj zamilovávala.

Když jsem po rozvodu začala poznávat jiné muže, zjistila jsem, že od nich automaticky očekávám totéž. Čekala jsem na moment, kdy si budeme dost blízcí a ten druhý se mi dokáže otevřít a upřímně mluvit o svých pocitech, emocích i názorech. Ale často k tomu vůbec nedocházelo. Naopak. Náhodní známí mi dokázali o sobě říct neuvěřitelné věci, ale následně říkali, že jejich dlouholetí partneři to o nich neví. Byla jsem jako Alenka v říši divů, protože na tuto realitu jsem nebyla připravená. Přátelství i partnerství je pro mě něco tak mimořádného, že si nedokážu představit ztrácet čas s někým, koho neznám a kdo se mi ani nedokáže otevřít.

Objevem pro mě bylo, že mnoho lidí naopak setrvává ve vztazích, kde platí, že čím méně konfliktní a emoční jsi, tím lépe, protože právě tehdy máme doma klid. Jenže klid ještě neznamená blízkost. Pokud jsme spolu přestali sdílet svoje skutečné pocity, názory, strachy a potřeby jen proto, abychom se vyhnuli konfliktu, pak to není skutečný vztah, ale pouze soužití dvou lidí.

Naučili jsme se vyhýbat svým emocím natolik, až jsme zapomněli, co znamená být člověkem. Emoce jsme začali vnímat jako problém, slabost nebo něco, co je potřeba mít pod kontrolou. A čím lépe je dokážeme skrývat, tím jsme podle společnosti „vyspělejší“.

Systém nás navíc postupně dotlačil do role člověka, který má hlavně fungovat, pracovat, vydělávat, spotřebovávat, podávat výkon a zajišťovat ekonomický růst. Člověk, který je poslušný, produktivní a příliš nezpochybňuje pravidla, se do takového světa samozřejmě hodí lépe než člověk, který se zastaví a začne se ptát, co vlastně cítí, co potřebuje a jestli mu způsob života, který vede, vůbec dává smysl. Za posledních sto let jsme vytvořili neuvěřitelně výkonný systém, ale zároveň jsme z člověka udělali tvora, který se snaží zapadnout do systému, který už dávno není lidský.

A proto pro mě práce s emocemi není jen otázkou lepších vztahů. Je to způsob, jak se znovu napojit sami na sebe a připomenout si, že nejsme stroje. Že nemusíme jen fungovat, pracovat, vydělávat a plnit očekávání. Můžeme cítit, ptát se, pochybovat, změnit názor, říct nahlas, co nás bolí, a být sami sebou.

A co jsem na své cestě o emocích zjistila?

1. To, co nosíme pouze v hlavě, často neodpovídá realitě.

Po pouhém vyřčení mohou strach, obavy nebo zloba ztratit svou váhu, protože jednoduše zjistíme, že v hlavě jsou mnohem větší a děsivější než ve skutečnosti. Navíc v naší hlavě neexistuje čas. Zlobu nebo strach dokážeme v sobě nosit desetiletí. Jakmile ale řekneme, co nás trápí, problém se buď rozplyne, nebo se vyřeší. A přestane existovat.

2. Naše emoce mohou být fiktivní.

Když si neověřujeme a neptáme se druhé osoby, jak to myslela, proč to řekla nebo co skutečně cítí, začneme vytvářet vlastní realitu na základě naší fantazie nebo dřívějších zkušeností. Zlobíme se na někoho jen proto, že máme pocit, že přesně víme, co tím myslel. Ale často nevíme. Stačí se jen zeptat a všechno je hned jasnější – situace i naše emoce. A často se tomu můžeme spíš zasmát.

Když se nám někdo líbí, stačí, aby se na nás usmál, a už si tvoříme v hlavě romantický příběh plný lásky, nebo nenávisti. I tady stačí buď projevit své city, nebo se dotyčného na jeho emoce rovnou zeptat. Předcházíme tím nedorozuměním, která vztahy často komplikují.

3. Když někomu řekneme, co nám vadí nebo co nás trápí, a nedočkáme se pochopení, neznamená to, že se máme více uzavřít.

Znamená to, že jsme na dobré cestě k tomu, abychom byli upřímní a pravdiví hlavně kvůli sobě a svému duševnímu zdraví, ne kvůli tomu, abychom se někomu zalíbili nebo zavděčili. Protože jsme zodpovědní především za svoje emoce, a když je nemáme zpracované, ovlivňuje to život náš i našich blízkých.

4. Emoce nám dělají naše vnitřní zrcadlo a napovídají, co ještě nemáme zpracované.

Důležité je nechtít před nimi utéct, ale ptát se sami sebe: Proč to cítím? Proč si myslím, že to tak doopravdy je? Je moje reakce taková, protože to vím, nebo si to jen myslím?

Práce s emocemi a vlastními otázkami na tělo a hlavně upřímnost k sobě je jeden z nejsilnějších nástrojů, jak se naučit pochopit sám sebe a následně i ostatní lidi. Protože často zjistíte, že strach něco říct může být slabá důvěra ve vlastní názory, zloba může být strach ze ztráty kontroly nad situaci nebo konkrétní osoby.

Jenže ten, kdo má ve vašem životě zůstat, v něm zůstane. A ten, kdo ne, stejně odejde. Nesnažme se kontrolovat druhého člověka přes potlačení vlastních emocí. Protože právě tím pravděpodobně přicházíme o možnost posunout se v životě dál.

5. Každý z nás potřebuje bezpečný prostor. Zkusme si ho tvořit navzájem.

Stačí před konverzací říct nahlas, že bychom rádi něco řekli, že si potřebujeme promluvit a že potřebujeme, aby ta druhá osoba měla pochopení a třeba nereagovala hned. A i kdyby zareagovala, vždy je to lepší než si před ní hrát na někoho jiného.

Protože žít se nám může lépe jen tehdy, když dokážeme být sami sebou a nebudeme se za to stydět.

A teď to nejdůležitější.

Říct nahlas svoje emoce není totéž jako pustit ven svůj hněv a někomu ublížit. Emoce nás dokážou rozhodit, my se ale můžeme naučit rozhodovat, jak na ně zareagujeme. Problém nastává ve chvíli, kdy negativní emoce dlouhodobě přehlížíme a nezajímáme se o to, co a proč se v nás odehrává. Nenechte emoce kontrolovat váš vnitřní svět. Naučte se jim porozumět. Protože svoje emoce paradoxně můžeme ovládat až tehdy, když pochopíme, co nám říkají.

Naše síla není v potlačování emocí, ale ve schopnosti jim porozumět. Právě díky tomu dokážeme zachovat vnitřní klid, když je potřeba, a v krizových situacích se nenechat strhnout.

Chcete svým emocím lépe porozumět? Objednejte si u mě konzultaci. Ráda si vás vyslechnu a pomůžu vám podívat se na váš vlastní svět z jiné perspektivy.